17.října – Svatá Hedvika medu do řepy zamíchá.

Vévoda Jindřich I. Bradatý se sv. Hedvikou a s dětmi. Malba na pergamenu, Legenda sv. Hedviky, 1353

Narodila se v Bavorsku na hradě Andechs u Ammerského jezera, proto je dodnes v Bavorsku nazývána Hedvika z Andechsu. Byla dcerou bádenského markraběte a meranského knížete Bertholda IV., který pocházel z jihoněmeckého rodu Andechsů. Jako malé dítě ji předali na výchovu benediktinkám v Kitzingenském klášteře. Dvanáctiletou ji otec z mocensko-politických důvodů provdal za knížete Jindřicha I. Bradatého, manželství však bylo velmi šťastné. Již ve 13 letech porodila Hedvika první dítě; po porodu sedmého dostala od muže souhlas, aby s ním dále směla žít ve zdrženlivosti. V roce 1203 založila klášter v Třebnici, první ženský klášter na území Slezska.

Brzy začala být pronásledována osudem. O ruku její dcery Gertrudy se ucházel falckrabě Ota VIII. Wittelsbašský. Římskoněmecký král Filip Švábský varoval Jindřicha a Hedviku před Otovou násilnickou povahou. Když se o tom temepramentní Ota dozvěděl, krále na sněmu v Bamberku chladnokrevně zavraždil. Za tento čin byla na něj i na jeho stoupence uvalena říšská klatba. Mezi jeho stoupenci byli Hedvičini bratři Ekbert a Jindřich. Rodový hrad Andechs byl úplně rozbořen a oba bratři odešli raději do exilu.

Sestra svaté Hedviky Gertruda Meranská se provdala za uherského krále Ondřeje II. a byla v roce 1213 zavražděna. Synové Jindřich a Konrád se zapletli do bratrovražedné války, v níž byl Konrád poražen a později zemřel po pádu s koně. Hedvičin manžel Jindřich I. Bradatý padl v roce 1238 ve vnitropolských válkách a nejmilovanější syn Jindřich II. Pobožný v boji proti Tatarům (1241).

Po synově smrti se uchýlila do trzebnického kláštera. Po zbytek života se věnovala blahu svého lidu a prohloubení křesťanské víry. Zakládala nemocnice, ošetřovací ústavy a kláštery.

Svatořečil ji papež Klement IV. již 26. března 1267. Svatá Hedvika je patronkou Polska, Slezska, Berlína, Vratislavi, Trzebnice a Krakova a kromě toho exulantů a snoubenců. Též je pro svůj původ považována za ochránkyni němectví ve Slezsku.[1] Katedrála sv. Hedviky je arcidiecézním chrámem Berlína. Svatá Hedvika je také patronkou Ostravsko-opavské diecéze.

Její svátek se podle liturgického kalendáře slaví 16. října. V ikonografii bývá Hedvika Slezská zobrazována jako kněžna, vzácněji také jako cisterciácká řeholnice. Často drží v ruce model kostela (Trzebnice), někdy se modlí před křížem nebo dává almužnu. V ruce často nese své boty, protože podle tradice chodila vždycky bosá.

15. října – Po svaté Tereze mráz po střechách leze.

{{{název}}}

 

Svatá Terezie od Ježíše, též zvaná Terezie z Ávily, křestním jménem Teresa de Cepeda y Ahumada (28. březen 1515 Ávila – 4. října 1582 Alba de Tormes) byla španělská mystička a reformátorka karmelitánského řádu. Její svátek se slaví 15. října. Papež Pavel VI. ji 29. září 1970 vůbec jako první ženu jmenoval učitelkou církve.

Terezie byla dcerou rodičů obrácených ze židovství, rytíře Alonso Sáncheze de Cepeda a Beatriz d’Ávila y Ahumada. Tereziina matka Beatriz obzvlášť usilovala o to, aby z její dcery vyrostla zbožná křesťanka. Terezii již od dětství fascinovaly životy svatých a ve věku sedmi let utekla z domova s bratrem Rodrigem, protože chtěla zemřít jako mučednice mezi Maury. Zastavil je strýc, když se vracel do města a zahlédl Terezii s bratrem za městskými hradbami. Roku 1534 tajně odchází z domova a vstupuje do karmelitánského kláštera Vtělení v Ávile.

V klášteře však začala trpět nemocí. Záhy začala zakoušet duchovní vytržení, ovlivněna též knihou Abecedario espiritual, která po vzoru středověkých mystických spisů vybízela k vnitřní modlitbě a kontemplaci. K dispozici měla i jinou duchovní literaturu, která nejspíše ovlivnila také Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly.

8. října – O svaté Brigitě bývá mlha na úsvitě.

Birgitta Birgersdotter, později známá jako svatá Brigita Švédská (1303, zámek Finsta u Uppsaly – 23. července 1373, Řím) byla švédská katolická mystička a světice. V roce 1344 po dvaceti osmi letech manželství ovdověla, dala se na duchovní život a založila řeholní společenství – Kongregaci sester Nejsvětějšího Spasitele (brigitky). Mezi světci druhého tisíciletí je jediná, která je matkou dalšího světce – svaté Kateřiny Švédské. Jedná se o vůbec nejuctívanější švédskou světici.Byla dcerou Birgera Perssona, jednoho z nejbohatších hospodářů v zemi. Přes svou matku byla Brigita příbuzensky spojena s tehdejšími švédskými králi. Brzy po jejích 11. narozeninách jí matka zemřela a otec její výchovu svěřil tetě Kateřině, která byla zároveň její kmotrou.

Již jako dítě byla přesvědčena o tom, že má mystické vize. Byly stále častější, až se záznamy o nich „Revelationes coelestes“ (Nebeských zjeveních) přeložené do latiny Matthiasem, kanovníkem Linköpingu, a jejím kazatelem Peterem, staly velmi populárními během pozdního středověku. Její vize narození Krista značně ovlivnily soudobou ikonografii. Krátce před svou smrtí popisovala vidění malého Ježíše, jak leží na zemi a vyzařuje světlo. Panna Maria měla blond vlasy. Z ikonografického hlediska mnohá umělecká znázornění této vánoční události vedla k potlačení dalších světelných zdrojů zobrazované scény, jen aby se zdůraznil efekt Brigitiny vize. Ve výtvarném pojetí Kristova narození bylo šerosvitu užíváno velmi často až do baroka. Další ikonografické prvky – svíce připevněná na stěně či přítomnost Boha Otce nad scénou Narození – mají také původ v Brigitiných vizích.

V roce 1316 se provdala za Ulfa Gudmarssona, kterému porodila osm dětí. Jedním z nich byla taktéž svatá Kateřina Švédská. Brigitina svatost a laskavost jí brzy udělaly známou v dalekém okolí. Ve svých 32 letech byla povolána do Stockholmu jako dvorní dáma, neboť její příbuzný, který se stal králem, ji tam povolal.

Velký náboženský vliv měla i na svého manžela, s kterým vstoupila do III. řádu sv. Františka a s nímž v letech 1341–1343 podnikla pouť do Compostely.

Roku 1344, brzy po jejich návratu, Ulf zemřel v cisterciáckém klášteře v Alvastře, do kterého vstoupil (s Brigitou se po pouti rozhodli žít zdrženlivě) a v kterém již byl jejich syn. Brigita se po jeho smrti upnula cele na náboženský život.

Kolem roku 1350 se vydala do Říma. Zčásti protože chtěla žádat papeže o potvrzení nového řádu, zčásti aby plnila svou misi pozdvihnout morální cítění tehdejší doby, což sama sobě uložila. Ten rok bylo taktéž možné získat plnomocné odpustky spojené s milostivým létem, které vyhlásil papež. Stanovy řádu byly potvrzeny až roku 1370 papežem Urbanem V., nicméně mezitím se Brigita stala v Římě všeobecně oblíbenou osobou pro svou dobrosrdečnost. V Římě zůstala (s výjimkou příležitostných poutí, např. do Jeruzaléma roku 1373) až do své smrti 23. července 1373. Než byly její ostatky převezeny do švédské Vadsteny, byla pohřbena v kostele San Lorenzo in Panisperna v Římě. V roce 1391 byla kanonizována papežem Bonifácem IX. a potvrzena koncilem v Kostnici roku 1415.

28.září – Kolem svatého Václava, nové léto nastává.

svatý Václav

Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935, německy Wenzel von Böhmen) byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země a symbol české státnosti.

Byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou a vzdělával se v Písmu (svatém) a v písmu (psaném) na Budči. Jako kníže, po porážce saským králem Jindřichem Ptáčníkem, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil chrám sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve (Staré) Boleslavi, sídle svého bratra Boleslava, který díky tomu převzal vládu. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou zbožnost (vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic a model ap.) a posmrtné zázraky. Později se stal symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, na mincích nebo na Myslbekově pomníku.

26. září – Na svatého Cypriána, chladno bývá často z rána.

 sv. Cyprián

Svatý Cyprián, vlastním jménem Thascius Caecilius Cyprianus, byl biskup Kartága a důležitý starověký křesťanský spisovatel, církevní Otec. Narodil se na začátku 3. století v severní Africe, zřejmě v Kartágu, kde též získal dobré vzdělání. Zemřel jako mučedník při Valerianově pronásledování 14. září 258.

nabídka dne 20.9.2012

Polévka

Fazolová s uzeným masem

Hlavní chod

Pečená filátka ze pstruha sypaná mandlemi s bramborovou kaší a salátkem

nabídka dne 19.9.2012

 

Polévka

Pórková s vejcem

Hlavní chod

Pikantní kuřecí nudličky s domácimi bramboráčky

21.září – Po svatém Matouši, čepici na uši.

bez názvuSvatý Matouš Evangelista (hebrejsky מתי, tj. „dar Boží“, řecky Ματθαίος) byl apoštol a údajný autor Evangelia podle Matouše. Jeho otec se údajně jmenoval Alfeus, což by mohlo znamenat, že byl bratrem apoštola Jakuba, jehož otec se jmenoval stejně.

O jeho životě je známo velmi málo. V bibli je zmiňován jako celník či výběrčí daní v Kafarnaum, v Lukášově a Markově evangeliu je nazýván Levi . Vzhledem k tomu, že zbytek textu, který se k těmto osobám váže, je ve všech evangeliích prakticky identický, všechno nasvědčuje tomu, že jde o tutéž osobu. Je možné, že se zprvu skutečně jmenoval Levi a jméno Matouš přijal až v pozdějším věku. Poté, co byl přijat mezi Kristovy učedníky, uspořádal pro ně velkou hostinu. Poslední zmínka o něm je ve Skutcích apoštolů, je také zmiňován v apokryfních textech, jako je Tomášovo evangelium, což svědčí o jeho velkém významu pro prvotní církev. Evangelium podle Matouše dle legendy nadiktoval dlouhou dobu po Kristově smrti, a to v Etiopii, kam odešel, a kde byl zabit.

Detaily ohledně jeho umučení jsou sporné, datum zcela neznámé (svátek svatého Matouše se slaví 21. září v západních církvích a 16. listopadu ve východních církvích). Ani informace, že zemřel v Etiopii, není zcela jistá. Učenec a církevní otec Epifanus klade umučení evangelisty Matouše do Hierapolis. Mimoto dokument ze čtrnáctého století uvádí jako místo hrobu evangelisty Matouše jakési „místo, zvané Issyk-Kul“ (ztotožnění s jezerem Issyk-Kul v Kyrgyzstánu je s největší pravděpodobností nesprávné). Jeho ostatky byly přeneseny do Kampánie, poté do Salerna, kde jsou v kryptě tamní katedrály dodnes.

Ve výtvarném umění je svatý Matouš zobrazován většinou s andělem, který mu podle legendy diktoval slova jeho evangelia. Z jeho zobrazení je nejslavnější obraz Povolání svatého Matouše od Caravaggia, umístěný v římském kostele San Luigi dei Francesi.

Svatý Matouš je patronem účetních, celníků a výběrčích daní, města Salerna a dalších.

16.září – Na Ludmily světice obouvej střevíce.

O původu Ludmily existují dvě tvrzení, u kterých je těžké rozhodnout, které spíše odpovídá skutečnosti. Podle Kristiánovy legendy byla dcerou Slavibora, pšovského knížete, což bylo staré označení Mělníka. Podle staroslovanské legendy pocházela ze srbské země. V raném mládí byla vychována jako pohanka, jež přinášela oběti slovanským bohům. Roku 875 se narodil nejstarší syn knížecího páru Spytihněv. Ludmila porodila během přibližně čtrnácti let manželství nejméně šest dětí (tři syny a tři dcery – nejsou započítány případní potomci, kteří zemřeli v kojeneckém věku a které prameny neuváděly). Známá jsou pouze jména dvou synů (Spytihněva 875–915 a Vratislava cca 888–921, z nichž oba dosedli na knížecí stolec. Během Ludmilina života se staly převratné události, které měly podstatný vliv na vznik české státnosti. Jednou z těch klíčových bylo přijetí křesťanství. Její manžel Bořivoj I. přijal křest na Moravě přímo z rukou legendárního slovanského věrozvěsta, arcibiskupa Metoděje. Podle legend pokřtil Metoděj o něco později rovněž Ludmilu v Čechách. Přijetí křesťanství umožnilo Přemyslovcům získat politickou převahu a nadvládu nad ostatními kmenovými knížaty v Čechách. Předpokládá se, že po smrti svého manžela Bořivoje I. Ludmila neodešla do ústraní, jak bylo zvykový úděl vdov, ale účastnila se veřejného dění a zasloužila se o přechod vlády na své syny, kteří byli v době úmrtí svého otce ještě nedospělí. Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského Svatopluka. V roce 915 kníže Spytihněv zemřel a jeho nástupce se stal mladší bratr Vratislav I. Ještě za života svého syna Vratislava vychovávala své vnuky Václava a Boleslava. Po smrti Vratislava v roce 921 pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat. Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska a se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat. Zdá se, že Drahomíra ze Stodor se spíše zasazovala pro spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila snad věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené. Politický konflikt byl podle legendy Fuit in provincia Boemorum završen vraždou Ludmily dne 15. září (nebo 16. září – slaven její svátek, první zmínky v kalendáři olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z r.1137) 921 na hradišti Tetín. Historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena(podle legendy vlastním závojem, snaha o to aby nebyla svatořečena a nebyla prolita její krev mečem) Tunnou a Gommonem (jejichž jména uvádí Kristián[4]), patrně Varjagy. Použili ke svému činu šálu, která se později stala symbolem svaté Ludmily. Drahomíra poté nad místem smrti Ludmily vybudovala chrám sv. Michala (podle legend proto, aby zázraky, které se po její smrti na místě skonu děly, nebyly přičítány Ludmile, ale světci kterému byl chrám zasvěcen). Roku 925 nechal mladý kníže Václav přenést její ostatky z Tetína do Prahy, do kostela sv. Jiří poblíž knížecího sídla. Roku 1142, při přestavbě svatojiřského kostela, biskup Ota nedovolí hýbat s jejími ostatky bez souhlasu papeže. Tato zpráva demonstruje význam a rozšířenost jejího kultu ve 12. Století

V 11. století byla svatořečena.

upozornění

 

UPOZORNĚNÍ

DNE 17.-18.9.2012 – PONDĚLÍ A ÚTERÝ, BUDE RESTAURACE UZAVŘENÁ Z DŮVODU ODSTÁVKY EL. ENERGIE (ŽEL NE NAPOSLED)

OPĚT SE NA VÁS BUDEME TĚŠIT 19.9.2012 – VE STŘEDU