24. prosince – Na Adama, Evu čekej oblevu.

21.prosince – O svatém Tomáši meluzína straší.

Caravaggio, Nevěřící Tomáš, olej na plátně 1601 - 1602

Svatý Tomáš byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. Vyskytuje se pokaždé v Novozákonních seznamech apoštolů. V prvních třech evangeliích je kladen vedle Matouše zatímco ve Skutcích se nachází vedle Filipa). Jeho jméno je odvozeno z hebrejského kořene ta’am (te’óma), který znamená „blíženec, dvojče“. Janovo Evangelium jej skutečně několikrát nazývá přezdívkou Didimos která v řečtině znamená právě „dvojče“. Důvod tohoto označení není jasný. Podle některých pramenů získal toto označení po předcích (jako jiní mužové té doby nesl jméno po otci), podle jiných že byl nakloněn k pochybování (didymus = dubius), anebo že byl skutečně z dvojčat (podle tradice měl sestru Lysii). Také bývá uváděno, že Tomáš a Matouš byli dvojčata, což se opírá o to, že v seznamech apoštolů jsou uvedeni vedle sebe.

U starších spisovatelů syrských se jmenuje též Judas Thomas. Podle tradice pocházel z Galileje (snad z města Paneas). Někteří se domnívají, že jako ostatní apoštolové, tak i Tomáš se živil rybolovem. Podle starobylého podání pocházel z chudé rodiny a povoláním byl stavitelem a zedníkem. Faktem zůstává, že patří mezi ty apoštoly, o kterých je více legendárního vyprávění než spolehlivých historických údajů.

13.prosince – Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc.

Francesco Vanni, Madona s dítětem a se sv. Lucií

Svatá Lucie (284(?), Syrakusy – 304) je jedna z katolických a pravoslavných svatých. Uctívají ji (jako jediného svatého) i luteránští Švédi a Norové. Je patronkou slepých a pomocnicí při očních nemocech. V katolické církvi je oslavovaná 13. prosince. Pocházela z dobře situované rodiny, ale rozdala svůj majetek i plánované věno chudým. Byla udána jako křesťanka, za což musela podstoupit mučednickou smrt. Úcty se jí prokazatelně dostává od 5. století. Sv. Lucie je podle tradice připomínána od 5. století jako panna a mučednice. V době velkého pronásledování křesťanů se nebála odmítnou ruku pohanského aristokrata. Místo něho chtěla zachovat mravní čistotu po svém rozhodnutí pro Ducha svatého. Byla proto pohnána před místní úřady v Syrakusách na Sicílii.

Od správce města se dozvěděla, že její nápadník na ní nejvíce miluje oči. Proto si je vyloupla a podala je správci se žádostí, aby je tedy šlechtici předal. Do druhého dne se jí však zázrakem opět vrátil zrak – Panna Maria ji obdařila ještě krásnějšíma očima.

Když pobouřený správce zjistil, že je prostoupena Duchem svatým, rozhodl se ji nechat zneuctít. Rozkázal, aby byla poslána do nevěstince. Bláhově si totiž myslel, že ji tak Duch svatý opustí. Přišli vojáci, aby Lucii odvedli. Nedokázali s ní však pohnout. Stejně tak neúspěšný byl i pár volů. Zlomit její vůli nedokázala ani žhavá pryskyřice, kterou jí lili na kůži. Než jí nakonec prokláli krk mečem předpověděla pád císaře Diokleciána a povolení křesťanské víry. Dioklecián do roka padl a o devět let později císař Konstantin I. Veliký povolil křesťanství.

 Později byla sv. Lucie prohlášena patronkou města Syrakus. Přesně tak, jak jí ve snu pro Luciinu velkou víru předpověděla sv. Agáta.

6.prosinec – Když na Mikuláše prší, zima lidi hodně zkruší

Mikuláš se narodil ve městě Patara v římské provincii Asii do křesťanské řecké rodiny. Běžně se počítá, že se tak stalo mezi lety 280/286, ale udávají se i dřívější termíny, z nichž nejzazší mluví o roku 250. Z toho, že se stal patronem rybářů a námořníků, bývalo odvozováno, že by mohl být původně povoláním rybář či námořník, pravděpodobnější ale je, že se jeho rodina zabývala obchodem s rybami. Byl velmi zbožný a po smrti otce měl dědictví rozdat chudým. Někteří z toho odvozují, že v té době byl už váženým knězem či biskupem. Obecně se předpokládá, že se stal biskupem (či nejvýznamnějším knězem) v Myře (nyní Demre v Turecku) kolem roku 300 a to ve velmi mladém věku.

Během Galeriova a Maximinova pronásledování křesťanů byl patrně vězněn. Během rozkvětu křesťanských komunit za Licinia již byl zcela jistě biskupem Myry a to patrně velmi oblíbeným a rozsáhle činným v oblasti dobročinnosti. Byl též velmi zapáleným obhájcem víry a bojovníkem proti ariánství a pohanství. Je mu připisováno zničení několika pohanských chrámů.

Zároveň se též patrně zasazoval o spravedlivý přístup k cizincům a dohlížel na spravedlivý chod soudů. Nejspíše moudře, neboť se stal známým též jako ochránce nespravedlivě obviněných.

Mikuláš z Myry zemřel patrně 6. prosince (podle některých historiků jde možná o fabulaci mající podložit umístění jeho svátku na tento den, aby nahradil pohanský svátek zrození Diany, římské bohyně lovu) v rozmezí let 345–352. Pohřben byl původně v Myře, avšak v 11. století, když se Byzantská říše potácela pod útoky četných nájezdníků, stala se Malá Asie součástí islámského světa. Pád Mikulášova hrobu do rukou muslimů vyburcoval italské námořníky, kteří v roce 1087 Myru přepadli a ostatky odvezli do Bari (prázdný sarkofág stojí v Demre dodnes). Kryptu s Mikulášovými ostatky posvětil roku 1089 papež Urban II.

3.prosinec – O Františku Xaveru vítr fičí od severu.

{{{název}}}

Svatý František Xaverský (Francisco de Jaso y Azpilicueta; 7. dubna 1506 Castillo de Javier – 3. prosince 1552 ostrov San Čoan) byl navarrský katolický kazatel a misionář, spoluzakladatel Tovaryšstva Ježíšova. Je označován za apoštola Dálného východu.

Byl průkopníkem katolického misijního úsilí na Dálném východě, podnikl misijní výpravy v oblasti Indie, Zadní Indie a Japonska. Zemřel na cestě do Číny. Je považován za jednoho z největších misionářů všech dob.

Katolická církev jej prohlásila za svatého, jeho svátek se slaví ve výroční den jeho smrti, tj. 3. prosince. Je patronem misionářů, východních misií, námořníků, katolického tisku, Indie a jezuitů. Mezi jeho atributy patří kříž v ruce, miska se svěcenou vodou, někdy lilie nebo planoucí srdce; často je zobrazován, jak křtí. Jsou mu zasvěceny stovky kostelů, zejména těch založených jezuity a misionáři.

1.prosince – Na svatého Eligia daleko široko tuhá zima má čtyři neděle trvati.

 P. Christus, 1449: Sv. Eligius

 

Eligius se narodil ve vzdělané a vlivné galsko-římské rodině, vyučil se zlatníkem v Limoges a pak odešel do Neustrie, dnešní severní Francie, kde pracoval s královským pokladníkem Babo. Ten ho doporučil franskému králi Chlotarovi II. jako rádce. Podle dobového životopisce měl zhotovit králi zlatý trůn, ale protože byl vynikající řemeslník a poctivý člověk, udělal z dodaného materiálu dva. To udělalo na krále takový dojem, že Eligia učinil správcem mincovny v Marseille.[1] Po Chlotarově smrti roku 629 učinil jeho nástupce, král Dagobert I., učinil Eligia svým hlavním rádcem. Eligius si získal velký respekt, když například sjednal mír s bretonským knížetem Judicaelem (637). Své postavení využíval k tomu, aby získával almužny pro chudé a vykupoval otroky, zejména Sasy, kteří se hojně prodávali na tržištích. Založil také několik klášterů podle irských pravidel sv. Kolumbána.

Po Dagobertově smrti roku 639 se Eligius snažil vymýtit simonii, prodej církevních úřadů, a roku 642 byl zvolen biskupem v Noyonu a Tournai. Většina obyvatel pozdějších Flander byla tehdy ještě pohanská a Eligius vynaložil velké misijní úsilí, aby je pokřtil. Založil řadu klášterů v kraji podél Severního moře a 1. prosince roku 659 nebo 660 zemřel a byl pohřben v Noyonu.

11.listopadu – Svatý Martin přijíždí na bílém koníku.

Přijďte ochutnat letošní svatomartinskou husičku.

S letošním mladým vínem bude chutnat nejméně tak dobře, jako loňská.

2. listopad – Když na Dušičky jasné počasí panuje, příchod zimy to oznamuje.

Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých či lidově dušičky (lat. In commemoratione omnium fidelium defunctorum), která připadá na 2. listopadu, je v římskokatolické církvi dnem liturgického roku, kdy se církev modlí za zemřelé. Liturgické obřady slouží v tento čas i Církev československá husitská, která vzešla z prostředí katolického modernismu po první světové válce.

Památka se slaví od 10. století, v zemích s křesťanskou tradicí je zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov a rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku či položit živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí. Z tohoto hlediska jsou nevhodné papírové a umělé květiny, které se v moderní době na hrobech čím dál více objevují jakožto důkaz o ztrátě povědomí o původním významu této tradice. Bývá zvykem, že se na hřbitovech konají v hřbitovních kaplích, kostelech či jen u hlavního hřbitovního kříže bohoslužby slova či mše svaté. Na dušičky má také kněz povoleno stejně tak jako při pohřbech a zádušních mších nosit černé roucho (na hřbitovech většinou pluviál), ve kterém kněz prochází spolu s věřícími hřbitov a kropí svěcenou vodou hroby.

Památka věrných zemřelých se slaví den po slavnosti Všech svatých 1. listopadu. V České republice je vzpomínka na všechny naše zemřelé vedle Vánoc největším společně prožívaným dnem, který věřící i nevěřící spolu „slaví“.

Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici, vzpomínka na mrtvé je součástí každého slavení eucharistie. Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo († 1048), který se takto snažil čelit přetrvávajícím pohanským obřadům. Ve 13. století se tento zvyk rozšířil po celé západní církvi. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše za zemřelé; tento zvyk potvrdil papež Benedikt XIV. (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V roce 1915 Benedikt XV. toto dovolení rozšířil pro celou církev.

Anglikánská církev slavení této památky zrušila, avšak někde byla památka obnovena v rámci anglokatolického hnutí. Protestantská reformace nebyla ve zrušení takto důsledná: Martinu Lutherovi se její slavení v Sasku za jeho života nepodařilo potlačit.

 

28.říjen – Na svatého Šimona přikluše k nám tiše zima.

Caravaggio, Svatý Šimon

Svatý Šimon Kananejský nazýván také Horlivec nebo Zélóta byl jedním ze dvanácti apoštolů Ježíše Krista. V seznamech apoštolů je uváděn pokaždé. Zprávy, které o něm máme nejsou početné.

Šimon dostává ve čtyřech seznamech různé přídomky: zatímco Matouš a Marek ho nazývají „Kananejským“, Lukáš ho označuje za „Zélótu“ (= horlivce). Ve skutečnosti jsou si oba přídomky rovny, poněvadž znamenají totéž: v hebrejštině totiž sloveso qana znamená „žárlit, horlit“ a může být řečeno jak o Bohu, tak o lidech, kteří jsou horliví sloužit Bohu s naprostou oddaností. Je tedy docela možné, že se tento Šimon, pokud přímo nepatřil k nacionalistickému hnutí Zélótů, vyznačoval se zanícenou horlivostí pro židovskou identitu, a tedy pro Boha, jeho lid a Boží Zákon. Mají-li se věci takto, potom je Šimon pravým opakem Matouše, jenž jako celník pocházel z prostředí pokládaného za zcela nečisté. Je to jasné znamení toho, že Ježíš bez jakýchkoli zábran povolává své učedníky z nejrůznějších sociálních i náboženských vrstev.

Podobně jako několik dalších apoštolů se i svatý Šimon vytrácí z historie po Seslání Ducha svatého. Existují různé nejisté legendy o jeho kázání evangelia a mučednické smrti.

Podle starobylého podání (u Pseudo – Abdia) působil společně s apoštolem Judou Tadeášem 13 let v Arménii a v Persii, kde nakonec oba spolu podstoupili mučednickou smrt. Šimon byl podle podání ukřižován a na kříži rozřezán pilou. Právě proto bývá pila nejčastěji zobrazovaným atributem svatého Šimona.

Západní tradice, Římský misál a martyrologium hovoří, že nejprve působil v Egyptě a potom se v Mezopotámii připojil k svatému Judovi a spolu odešli do Persie, kde byli umučeni ve městě Sufiana (nebo Siana). Tato tradice datovaná do 6. století, má ale o něco hlubší kořeny. Podle jiné verze měl být popraven ve městě Edessa, většina pramenů však hovoří o Persii. Krom již zmíněné pily mezi jeho atributy patří také krátký meč, kterým byl podle Zlaté legendy dosekaný na smrt pohanskými kněžími. Vyskytuje se však i sekera, kyj a také kříž, kniha nebo svitek. Bývá zobrazován i spolu se svatým Judou Tadeášem. Svatý Šimon je patronem především dřevorubců (kvůli pile), ale také barvířů, koželuhů, tkalců, zedníků. Na Východě se jeho svátek slaví 1. července, tedy v den, kdy se traduje jeho smrt. Na Západě se uctívá společně se svatým Judou 28. října, což pravděpodobně znamená den, kdy byly jejich ostatky přeneseny do Chrámu Sv. Petra v Římě.

21. říjen – Svatá Voršila dveře zimy otvírá.

Caravagio, Utrpení svaté Voršily, 1610. Olej na plátně, 154 x 178

Svatá Voršila (v jiných jazycích Uršula) je křesťanská světice, která žila pravděpodobně ve 4. století.

Údaje o jejím životě se dozvídáme jen z legend. Podle nejčastější verze byla dcerou křesťanského krále v Británii (podle jiné dcerou bretaňského vévody). Aby se vyhnula nechtěnému sňatku (některé legendy zmiňují šlechtice známého svou divokostí, jiné pohanského prince) nebo jej alespoň oddálila, vypravila se spolu s družkami na pouť do Říma. Družek či služebnic mělo být deset či jedenáct, při šíření legendy se údaj o jejich počtu změnil na jedenáct tisíc.

K cestě použily loď, kterou se plavily po Severním moři a dále proti proudu Rýna. Cestou vyprávěla Voršila svým družkám o křesťanské víře a ty pak přijaly křesťanství a nechaly se v Římě pokřtít. Při zpáteční cestě byla Voršila s celou svou družinou u Kolína nad Rýnem přepadena Huny. Ti všechny Voršiliny družky pobili, zatímco samotná Voršila se pro svou krásu zalíbila hunskému králi. Protože ho však odmítla, proklál ji šípem. Legendy kladou tuto událost do období kolem roku 383 nebo kolem roku 451.

Skutečné existenci světice nasvědčuje nápis ze 4. století nebo počátku 5. století na kameni, který byl objeven v roce 1106 při přestavbě kolínských hradeb. Podle něho senátor Clematius nechal přestavět kostel vybudovaný na místě mučednictví skupiny panen. Voršila zde má alabatrovou sochu, ležící na černém náhrobku.